3.60 Projekty v oblasti odpadového hospodářství, cirkulární ekonomiky a možnosti obcí při jejich financování z dotací
Ing. Pavel Večeřa
Základní principy a trendy odpadového hospodářství
Každá obec musí řešit, jak naložit s odpadem, který vzniká na území obce. Na občany v tomto směru nelze spoléhat, ani ne tak proto, že by byli nepořádní, jako spíše proto, že u jednotlivce nelze předpokládat, že by disponoval dopravní, třídicí a další návaznou infrastrukturou, která je ke zpracování odpadu potřebná.
Je nesporné, že odpadové řešení je lokální záležitost a je třeba ji řešit na úrovni obce a v daném místě. Obce samozřejmě jsou v tomto limitovány svými ekonomickými možnostmi. Dle toho musí volit mezi dostupnými alternativami, jimiž jsou:
- pouhý odvoz směsného odpadu,
- třídění a odvoz.
Za odstranění komunálního odpadu nyní platí obce (skládkovací poplatek plus svoz) – vybírají na to od občanů poplatek za popelnice a zhruba jednou tolik musejí doplácet.
Při dostatečném spádovém území a s přihlédnutím k ekonomickým možnostem některá města zajišťují další stupně zpracování odpadů, jimiž jsou:
- skládkování,
- spalování,
- recyklace.
Samozřejmě menší obec si nemůže dovolit z ekonomických důvodů jiný způsob řešení, než je odvoz. Svoz provádějí specializované společnosti, některé z nich disponují také dalšími fázemi zpracování odpadu jako jsou třídičky odpadu, skládky, spalovny. Standardem už se však stává i v malých obcí třídění v kontejnerech na plast, papír, sklo a smíšený odpad. Obecně lze konstatovat, že třídění zvyšuje efektivnost zpracování odpadu, neboť lze v dalších fázích procesu dosáhnout vyššího ekonomického efektu z vytříděné hmoty. Např. PET lahve lze přeměnit na nový plast pro výrobu něčeho jiného. Papír může být recyklován na papír nižší kvality.
S rozvojem technologií, s vyšší dostupností informací se postupně začínají třídit i další kategorie materiálu, dříve to byl pouze papír, postupně přibyl plast, kartony od nápojů, tužkové baterie aj. Lze očekávat, že tento trend bude pokračovat. Na to mohou obce a města reagovat tím, že svým obyvatelům nabídnou co nejširší nabídku nádob na třídění pro různé druhy odpadu, samozřejmě nejdříve je třeba mít jistotu, že o daný druh odpadu bude někým poptáván a vykupován, jinak tato investice postrádá smysl.
Typové projekty
Například už na úrovni malé obce lze řešit bioodpad. Sběr bioodpadu je prováděn pomocí speciálních plastových hnědých nádob, tzv. Compostainerů. Kompost pak může být svážen a využit v místním zahradnictví anebo jej mohou využít sami obyvatelé na svých zahrádkách.
Sběr bioodpadu je prováděn pomocí speciálních plastových hnědých nádob, tzv. Compostainerů. Nádoby mají objem 120 nebo 240 litrů. Každá domácnost obdrží kalendář svozu. Sběr bioodpadu je zaměřen především na bioodpad ze zahrad. Svoz je prováděn 1 x za 14 dní svozovým vozidlem se speciální záchytnou vanou pod korbou vozidla. Bioodpad se odváží k dalšímu zpracování (kompostování) na kompostárnu.
Odpad z kontejnerů bývá svážen do tzv. třídičky odpadu. Tam se po hrubém roztřídění větších kusů odpad hrne na pás, který jej vyváží na tzv. roztřiďovací linku. Tam je odpad ručně tříděn na tzv. druhotné suroviny podle typu (např. u plastu se zvlášť shromažďují PET láhve, hrubé plastové obaly, obaly od pracích a čisticích prostředků, sáčky atd.). Postup ručního dotřídění se týká vytříděného papíru, plastu a nápojových kartonů, u skla je tomu tak pouze částečně.
PET lahve se nejprve roztřídí podle barev, většinou na čiré, modré a zelené, někdy jen na čiré a barevné. Víčka během třídění nikdo neodšroubovává. Lahve se rozdrtí na asi 2 cm kousky, tzv. vločky. Vločky jsou vyprány ve vodní lázni, kde díky menší hustotě vyplavou na hladinu kousky rozdrcených víček. Víčka se z hladiny shrábnou a putují k jinému zpracovateli. Vyprané vločky PET jsou na speciální lince za tepla natahovány do dlouhých tenkých vláken. Ty je možné využít jako výplň do spacáků a bund, ale lze z nich také upříst tkanina – fleece. Na jednu fleecovou bundu se spotřebuje materiál z přibližně 25 PET lahví. Recyklací PET se plně využije materiál, který by jinak skončil svůj koloběh jako odpad.
Před zpracováním ve sklárně se musí sklo dotřídit na speciální lince, kde se odstraní všechny nečistoty, zejména kovy, porcelán, kameny atd. Čisté vytříděné sklo se potom drtí na střepy a drobný písek. Takto upravené se přidává do základní sklářské směsi, které se říká sklářský kmen. Ten se v tavicí vaně taví při teplotách vyšších než 1500 °C. Tekuté sklo teče do dávkovače, stříhají se kapky skla a ty putují dále do forem, kde získá výrobek svůj konečný tvar. Skleněné výrobky se musí pomalu schladit v chladicí peci, tím získají potřebnou pevnost.
Zpracovatelé recyklovaný odpad použijí k výrobě nových produktů (např. z plastu se vyrábí nejčastěji regranulát, textilie, vlákna atd.).
Spalovna je investičně velmi náročným projektem (řádově se jedná o miliardy Kč) a s ohledem na silné negativní dopady na životní prostředí také velmi nepopulární u místních obyvatel, kteří jsou schopni prostřednictvím neziskových organizací takovému projektu účinně zabránit. Velkou komplikací při přípravě a realizaci projektu spalovny je také nutnost získání E.I.A. Není divu, že v ČR aktuálně fungují pouze 4 spalovny v Praze, Liberci, Brně a Plzni. U každé fungující spalovny každopádně zůstává prostor na další eliminaci škodlivých látek, které unikají do ovzduší a případné využití odpadního tepla buď přímo k vytápění, nebo k přeměně na elektrickou energii.
Pak hovoříme o tzv. ZEVO (zařízení na energetické využití odpadu). Příkladem může být pražská spalovna Malešice, zde ZEVO spaluje tuhý komunální odpad k výrobě páry a vytápění bytů v Praze. Oproti skládce má spalovna výhodu v radikálním snížení objemu a hmotnosti odpadu a snížení potřeby ukládání odpadu a tím záboru území, nesporné je také snížení hygienických rizik, protože spalování ničí choroboplodné zárodky.
Spalovna při teplotách od 600 do 1600oC. Odpad při spalování nemizí, mění se chemické složení a toxicita spalovaných látek. Vzniká bohužel nový, většinou nebezpečnější (toxický) odpad, který pokud není odvezen na skládku, uniká v podobě emisí do vody a do vzduchu.
Každopádně teplo a energie není hlavním produktem spalovny, jde spíše o vedlejší produkt. Spalovnu určitě nelze od počátku plánovat jako konkurenceschopný zdroj energie a podřídit tomu nastavení parametrů projektu. Jak uvádí Paul Connett, profesor chemie ze St. Lawrence University v New Yorku, ve spalovně se zhodnotí 17 - 22 % energie uložené v odpadech. Účinnost moderních elektráren je 40 - 70 %.
Dioxiny jsou však jen špičkou ledovce. Američtí vědci K. Jay a L. Stieglitz identifikovali ve studii publikované v roce 1995 v odborném časopise Chemposphere v emisích ze spaloven odpadů 192 škodlivých organických látek - řada z nich je rakovinotvorných. Patří mezi ně třeba dimetylftalát, bromdichlorfenol, benzen, hexachlorbenzen, dioxiny, furany a celá řada dalších.
Toxické látky se ze spaloven do životního prostředí dostávají nejen v emisích do ovzduší, ale obsahují je i odpadní vody anebo odpad produkovaný spalovnou. Popílek zachycený na filtrech kouřových plynů je většinou toxickým odpadem a představuje zhruba tři procenta z původní hmotnosti tuhých odpadů, které projdou pecí spalovny. Dohromady s popelem je to pak třetina původní hmotnosti odpadů zpracovaných spalovnou. Ani popel ze spalovnové pece není prostý toxických látek - především těžkých kovů.
Vekou nevýhodou spalovny je potřeba krmit ji neustále velkým množství odpadu. Pokud takový odpad není k dispozici, musí být dovážen z větší dálky, což ekonomiku spalovny zhoršuje. Město pak musí situaci řešit buď zadlužením nebo zvyšování poplatku za komunální odpad.
Obecným trendem v EU je spalování omezovat, byť je (za předpokladu důsledné eliminace emisí) považováno za relativně menší zlo než skládkování.
Skládka je samozřejmě také málo oblíbená mezi místními sousedy a opět není snadné získat pro ni územní rozhodnutí a je nutná E.I.A.
Skládkování bohužel v ČR stále patří mezi nejlevnější a nejvyužívanější způsoby odstraňování odpadu. Každá skládka má povoleny jen určité druhy odpadů. Podle toho rozlišujeme skládky pro inertní odpady, ostatní odpady a nebezpečné odpady.
Odpad je ukládán buď do otevřených prohlubní, nebo postupně nakládán na rovnou plochu. Existují také skládky podzemní. Skládka má několik ochranných vrstev, aby se snížilo riziko prosakování odpadní vody. Těsnící vrstva brání úniku tzv. skládkových vod a výluhů do okolního prostředí a podzemních vod. Skládky jsou dále vybaveny odvodňovací vrstvou, která potrubím odvádí skládkovou vodu do speciálně zabezpečené jímky. Srážková voda…
